Včelaření není jenom prodej medu a vytahování žihadel, je s ním svázaná spousta dalších činností, o kterých laik možná nemá ani tušení. Část těchto prací se odehrává v období vegetačního klidu, kdy na včelnici neprobíhá žádná větší aktivita, dochází většinou jen ke zběžné vizuální kontrole úlů a přezimujících včel (zjednodušeně řečeno). Obecně je to tedy doba, kdy se včelaři můžou zaměřit na údržbu a přípravu včelařského náčiní a zařízení. I my jsme měli chvíli tu krásně naivní představu, že právě tavení vosku zvládneme během tohoto období, ale jaro tu bylo dřív, než jsme stačili říct Lorenzo Langstroth.
Abychom byli přesní, tavili jsme celé rámečky, kde byly souše i plásty. Teď trocha teorie. Souš je vystavěné včelí dílo, jehož buňky jsou prázdné. Plást je také včelí dílo, avšak na rozdíl od souše je toto zaneseno pylem, plodem nebo medem. Ve včelařském názvosloví se potom odřezkům plástů nebo souší, které jsou určeny k dalšímu zpracování, říká voští.
Včelí plást s ještě nezavíčkovaným medem
Proč se ale vlastně voští taví? Včely z vosku vystaví buňky. Ty matka zaklade plodem nebo do nich dělnice ukládají svoje zásoby v podobě medu a pylu. Po vytočení medu v medometu včelařovi zůstane prázdné včelí dílo (souš). Rámečky s tímto prázdným dílem mohou včelaři přes zimu uskladnit a na jaře, když včely začnou opět vylétávat a matka začne ve větší míře klást, je mohou vkládat do úlů, aby včelkám na začátku sezóny ušetřili práci a ty nemusely znovu na rámečku stavět.
Souše ale nemají nekonečnou životnost. Včelí larvy v buňkách při svlékání a líhnutí nechávají tzv. košilky. Ty se potom lepí na stěny buňky a zmenšují tak její velikost, což není moc žádoucí – vleze se do nich potom méně medu. Také je barví. Platí, že čím je včelí dílo tmavší, tím více včel se v něm vylíhlo. Dílo však netmavne jen od košilek, barvivo obsahuje také pyl, který je do buněk ukládán. Staré souše můžou být také plemeništěm chorob. Ty nejtmavší by měl tedy včelař postupně obměňovat a vyřazovat (v našem případě i vytavit).
Teď ale k samotnému tavení a našemu postupu. Náš arzenál se skládal z:
- Rámečků s vystavěným dílem
- Plynové bomby
- Vařiče na plyn
- Práškového hasicího přístroje
- Starého zabijačkového kotle (po babičce)
- Starých látkových plen (po nás)
- Šufánku čili naběračky
- Síta
- Několika kýblů
A průběh byl velice jednoduchý. Do vroucí vody jsme za pronášení slov „Hrnečku, vař!“ postupně vkládali jednotlivé rámečky. Osvědčilo se nám vkládat maximálně dva zaráz, víc by kotel asi stejně nepojmul a s větším počtem by se špatně manipulovalo. Když jsme naznali, že je ve vodě už dostatečné množství vytaveného materiálu, začali jsme s jeho přeléváním do kýblu. Jako filtr nám posloužilo síto a potom i látkové pleny. Je však nutné pracovat rychle, vosk nesmí v sítu a na pleně moc zatuhnout, jinak tento filtr ucpe a nebude logicky dál protékat do kýble, což nechceme.
Průběh tavení v zabijačkovém kotli
Takto jsme se zbavili nečistot a košilek. V kýblu jsme potom nechali vosk zatuhnout. Důležité je nádobu s voskem nechat v absolutním klidu, nemíchat! Vosk musí zatuhnout a nečistoty se usadí dole. Po vytuhnutí a vyklopení z kýblu jsme získali krásný žlutý kotouč vosku, jen jsme na jeho spodní straně oškrabali usazený kal. Nutno podotknout, že takto jsme vosk vařili nadvakrát, abychom se zbavili co nejvíce nečistot.
Vytěžený surový vosk může potom včelař směnit již za hotové mezistěny. Pokud má adekvátní zařízení, může si z takto získaného vosku vyrobit doma i mezistěny vlastní.
Mezi včelaři je rozšířeno mnoho metod získávání vosku. Někdo využívá sluneční tavidlo, jiný si pomůže pářákem s horkou párou. Naše provedení je ryze amatérské a význam má spíše při nižším počtu úlů.