Na to, jak zvládají zimu včely, jsme se podívali v jednom z minulých příspěvků. Teď bude ale řeč o včelaři a jeho práci. Na včelnici vládne klid, včely zdárně přezimují. Vládne však klid a mír i ve včelařské domácnosti? Jakým aktivitám se během chladných měsíců (kromě pití medoviny a víčkovice) věnuje včelař?

Zimní období přímo vybízí ke zhodnocení uplynulé včelařské sezóny, k revizi nářadí, náčiní a vybavení. Je to také doba vhodná pro samostudium, pro doplnění vzdělání.

Na včelnici se včelařova práce smrskne převážně do pouhé vizuální kontroly úlů. Včelstva se v zimě zbytečně nerozebírají (vyjma zásahu při zimním přeléčení), narušil by se chumáč. Pokud by došlo vinou nevhodné manipulace k jeho rozvolnění, snížila by se jeho teplota, kterou včely potřebují k úspěšnému přezimování. Tuto skutečnost by se včely logicky snažily zvrátit, zvýšily by svou aktivitu, se kterou by se ale také zvýšila spotřeba zásob. Hrozilo by tu tedy riziko předčasného naplnění výkalových vaků – společně s hrozbou brzkého spotřebování zásob, uložených v buňkách úlu. Je vhodné je tedy rušit co nejméně.

Včely lze kontrolovat i poslechem. Pokud se z úlu v poledních hodinách ozývá klidné, konstantní bzučení a šum, lze z toho usuzovat, že je v úlu pravděpodobně vše v pořádku.

 

 

Kromě kontroly úlů však naprostá většina včelařů provádí ještě dva hlavní úkony. Tím prvním je ošetření včel proti varroáze (či varroóze), které se provádí (podle situace a počasí) na přelomu listopadu a prosince.

Jedná se o infekční onemocnění, které způsobuje roztoč Varroa destructor – kleštík včelí. Včelařům pije kleštík krev obrazně, včelám samotným však doslovně. Dalo by se říct, že je to vlastně takové včelí klíště. Živí se totiž jejich hemolymfou a je i přenašečem dalších nakažlivých onemocnění. Přemnožení kleštíka v úle znamená pro včely opravdu velké riziko, hrozí tu, že by se nemusely dožít jara. Kleštík napadá jak dospělé včely, tak i larvy. Ty se potom rodí různě zdeformované, celé včelstvo slábne a postupně umírá.

Na toto ošetření proti varroáze potom navazuje úkon druhý – odběr tzv. zimní měli. Měl je v podstatě všechno, co ze včel „odpadává“ na dno úlů, kam se vkládá speciální podložka, která tento odpad zachytí. V tomto spadu jsou hlavně voskové šupiny z odvíčkovaných buněk, třeba i chitinové kousky vnější kostry včel a právě i roztoči – a mezi nimi již zmiňovaný kleštík včelí.

 

Podložka na spad měli; malé tmavé tečky jsou kleštíci včelí

 

Sebraná měl se posílá na rozbor, zjišťuje se přítomnost kleštíka, jeho množství a tím i úspěšnost podzimního ošetření. Teď ponecháme stranou (ne)smysl této činnosti, o tom třeba někdy příště. Odběr měli je pro všechny chovatele-včelaře ze zákona povinný, odebraný vzorek musí být odevzdán do 15.2. příslušného roku a toto laboratorní vyšetření je hrazeno ze státního rozpočtu.

Podle místa, kde je největší vrstva měli, včelař vidí, kde v úle zrovna včelstvo přezimuje – tedy na kterých rámečcích se zásobami chumáč včel sedí, a podle množství spadené měli i jak je včelstvo zhruba silné.

Nenechte se tedy zmýlit tím, že když v zimě včely nelétají, tak ani včelař nemá žádnou práci. I v období vegetačního klidu a přezimování včel je stále co dělat (i když by se mělo jednat jen o pouhé pití medoviny).